Roztržitost
Když povídáš mi, jaký byl zas den,
poslouchám, jako by to byl sen,
mlhavě si vybavuji, jen některá slova,
opakovat myšlenku, nemohl bych znova.
Všechny chvíle Tvého sdílení,
vnímám jako zbytečnost, šílení,
ani plány a domluvené termíny,
nedostanou pochvalné vavříny,
odkýval bych i smrt vlastní,
aby byl klid a byli štastní.
Všechny ty příběhy, denní story,
kýval jsem bez duše, prostě sorry,
a děti, které jsem snad z nudy odbyl,
Bože, byl jsem to lhostejný debil.
Snad je to sobectví, či znudění,
snad dochází v mozku k zředění,
však uvědomuji si své chyby,
a proklínám své hluché sliby,
tak až budu mít zase pohled nepřítomný,
vraž mi k vnímání pohlavek neoblomný!