Protažený obličej
Matná vzpomínka na černobílý obraz,
ten obsah pohyblivé kresby straší,
záblesky vidin, jako do zdi náraz,
jako když v hlavě už člověku haraší,
v děsivé grimase té cizí tváře,
křikem ve ztuhlých protažených ústech,
není ani kapka naděje a záře,
ani stopa žádných dřívějších potěch.
Ta tvář mě budí ze spánku s křikem,
že předepsán mám podobný osud,
ve vteřině s propoceným trikem,
asi nelze žít tak jako doposud,
radost z maličkostí si užít,
nestarat se nad veškerou marností,
nechci doopravdy ten stav zažít,
že tvář se zkřiví smutkem a starostí.