Na konci stezky
Zde nad skalami hezkými,
odkud již nelze dál utéct,
sám pod klenbami nebeskými,
chtěl bych myšlenky zamést,
na vrcholu už stezka končí,
jediná cesta je dolů skokem,
slzy bez citu padají zvenčí,
hromadily se rok za rokem,
nedaří se přemoci touhy těla,
nelze se od masa oprostit,
mysl osvítit by se chtěla,
svět nedá se lehce opustit.
V tureckém sedu, v pokoře,
oči radši před vším přivřené,
šeptání Bohu, sobě, hoře,
jsem-li hoden pocty svěřené,
otázky, na které není odpověď,
snad jen útěcha pod skalami,
vypoví od srdce smutnou zpověď,
že jsem trápen cizími silami.