Kostky jsou vrženy
Jsem jaksi na vážkách,
co právě dělat mám,
topím se v otázkách,
jak jen se zachovám,
mám čekat na přízeň osudu,
mám se chopit sám činu,
prosit však nikdy nebudu,
abych dostal se ze splínu.
Kostky jsou několikrát vrženy,
padají však stále na hranu,
vůlí neznámé moci brzděny,
viním Boha, lid, černou vránu.
Snad je vše předem prý napsáno,
co stát má se stane se,
ale já rozhodně nemám nahnáno,
s osudem třeba poperu se.