Jemné odstíny
S miskou v níž již zchladl čaj,
sedím tiše v koutě, sám,
každý tušil, že život není ráj,
roztekly se vize, plánů rám,
neprůhledný nálev v misce chladné,
na hladině zrcadlí se má tvář,
vyznat se sám s sobě není snadné,
temné odstíny duše, žádná zář.
Chuť nahořklá a tóny hutné,
jak příznačné pro mou náladu,
slzy snad nejsou tu nutné,
již jen ony doplní tu baladu,
o náladě více než smutné,
každý se jen o své zajímá,
kus empatie - není nutné,
je tu polštář, který objímá.
Bez síly, potěšení, či naděje,
s nemocí neustále se vracející,
upadám do zoufalé beznaděje,
tak sedí tu mé tělo upadající,
s myslí již dávno zbořenou,
bez energie cokoliv učinit,
bez cíle a hrdostí pokořenou,
nevím jak tyto stavy odčinit.