Depresivní
Rozpůlen vedví
táhnu se životem,
jsem suchou větví,
hořícím plamenem,
žár nepřízně osudu,
sžírá mé myšlenky,
a až jednou nebudu,
nezbude vzpomínky.
Jak ta větev bez mízy,
na popel se jistě mění,
oheň nehraje na remízy,
bezchybné práce si cení.
Ať zůstane jediný vzkaz:
Není smutku ani radosti,
dáme si brzy spolu sraz,
až oheň nás všeho sprostí,
dokoná, na co jsme nezmohli,
v polovičatosti nešťastni,
blízcí i přesto že pomohli,
nemohli říci ohni nezhasni.