Delirium bílého dne
Den je zmatkem trvající věky,
z tíhy reality pocit, že zesnu
dopadající, vracející se nevděky,
je den a přesto jsem jako ve snu,
déšť dokumentů, obsílky a telefony,
připomíná to děsivé delirium,
jakoby křičely pomyslné megafony,
že čeká mě už jen martyrium.
V ruce lahev, aby den zase přešel,
na stole černý dopis, píšu krví,
řádky o tom, že den dožít nešel,
už nemohu, končím, nebyl jsem prvý,
kdo neuspěl, kdo padl až na dno,
nastává soumrak, úleva přichází,
v noci sní se rádo a tak snadno,
že není starostí, není nesnází.