Bez citu
Nad městem plane zář,
odráží se i v očích Tvých,
zahřívá i mou tvář,
vše jak z tužeb ďáblových,
beze strachu, bez citu,
sledujeme tu zkázu města,
ruiny jsou z našeho bytu,
jsme však z tuhého těsta.
Necítíme pro ztrátu smutek,
pro neštěstí nehneme brvou,
prázdní, ničí nás skutek,
utekli jsme s vlnou prvou.
Necítíme ani žádnou bolest,
přece žijeme, co je sakra víc?
Že naše záchrana byla lest?
Necítím nic, jen že je mi hic.